čtvrtek 13. března 2008

Moje golfové (ne)umění

Tak tady hraji golf. Oprava, tady se snažím strefit do míčku každé úterý v šest večer. Dny se prodlužují pomalu a jistě, tak snad brzy budu hrát i za dne, i když západy slunce ve Skotsku kousek od pláže mají svoje kouzlo.

Teď bych chtěla zbořit všechny mýty o hraní golfu: nehrají ho jen buržousti. Já mám například hodiny za slušnou částku, jeden den v týdnu trenéra, veškerý vybavení půjčený a můžu si to tam chodit zkoušet, kdykoliv chci. Není to jen mlácení do míčku. Míček je těžký jako potvora, zkuste ho dostat tou zapeklitou holí do vzduchu, když fičí vichr 100km/h, to v lepším případě, v horším pak do toho ještě prší. Druhý den pak bolí ručičky, zápěstí a záda. Všechno je to ale o technice, když se do toho mlátí, jak se má, tak to letí do vzduchu i rovně. To je pak kumšt.

Holky ze St Andrews women golf society to mají dobře vymyšlený: hodiny dávají pohlední pětadvacátnící, co ještě mají navíc trpělivost!!! Ten můj má vždy bílý sportovní obleček, usmívá se, pěkně mi to pokaždé znovu vysvětlí, ukáže...jen tomu chybí třešnička na dortu. To znamená, že bohužel nám nepomáhá za zády, tak že se jeho prsty dotýkají těch mých a zvedáme hůlku společně. Asi se málo kouká na romantický slaďáky.

Funguje to dobře, teď naposledy jsme dokonce byla pochválena-"well done". Asi na tom udělám kariéru:-)

Březen= měsíc návštěv I

Jen co jsem se trochu znova rozkoukala v "městě" St. Andrews a jakž tak doléčila virovou bronchitidu (na kterou antibiotika jak pro koně samozřejmě nezabíraly), tak začaly najíždět návštěvy.

Ta první byla Francouzská, takže jsem si nechala záležet na vaření, moje vylepšená brkaše byla pochválena. Shrnula bych to do trojúhelníku lenošení-dobré jídlo-výlety. Do rubriky poprvé bych měla přidat restaurace. První byla divadelní, s flaškou bílého Novozélandského, oboje nemělo chybu. Tak mě nadechl jejich rebarborový crumble; tiscali mi to vyhodilo drobenkový koláč, drobenka tam sice je, ale babiččin švestkový drobenkový do toho má opravdu daleko, že jsem ho podle receptu dělala s Emilie. Ten náš jablkový byl luxusní. Druhá reštika byla indická, Britové a Skoti nevyjímaje na ní ujíždějí, tak nezkusit to by byl hřích. Na další půlrok mám od indickýho jídla pokoj, mému evropskému žaludku se Indie moc nepáčí. Moje jehněčí ve sladko-ostré omáčce s banánem bylo dobré jen po dvou soustech mám dost. Znáte to, takový to jídlo, na který se děsně těšíte a pak se ho rychle přejíte a už ho nemůžete ani cítit. Já to tak mám s bramborákama, který bych si tu taky někdy mohla udělat, asi až přijede další návštěva, Lu těš se:-)

Konečně začínám poznávat Skotsko, s každým cestováním navíc víc a víc nesnáším vítr. Při cestě na golf, nás to málem odválo, pan 60 kilo i s postelí si hrál na hrdinu, procházel se po golfovém hřišti mezitím, co jsem odpalovala míčky a pak se ještě večer třepal v posteli jak ratlík.Obešly jsme krásné hřbitovy
na tomhle jsme mimojiné i popiknikovali. Pěkně počesku jsme vždy měli svačinku, kdybych měla paštiku, tak jí tam hned šoupnu. Poobědvali a nakrmili sme racky nejlepšími fish and chips v Skotsku, ve rybářském městečku Anstruther, dali Staropramen v Pivo Caffé, skotský řezaný BEST v Dirty Dicks (bez překladu a bez komentáře) a výbordelné dezerty v chic kavárně s výhledem na Edinburský hrad:
A co Skoti?
Milí, i když jim moc nerozumíte:-)Řidiči se na Vás usmívají, důchodci si povídají, všichni se za všechno omlouvají. Ale ten jazyk, kdo nepoznal, nepochopí! Eliška říká angličtina mixlá s dánštinou, já bych do toho přimíchala ještě němčinu. Na dělnicí co v domě předělávali koupelnu a pořád na mě chodili se zapeklitýma otázkami ve svahilštině, jsem měla vždy pohotově připravenou formulku-že tu v podstatě ani nebydlím, a že ať radši zavolají paní domu. A vždy jsem u toho pokyvovala hlavou na znamení, že naprosto chápu, co mi chtějí sdělit.

Co rodina, na to,že jim přes měsíc někdo okupuje dům?
Již zmíněný pan Zimomřivec prohlásil, že jsou milí, ale trochu upjatí. Elizabeth se pořád usmívala a Nigel nám chválil kuchařské výtvory a vtipkoval na způsob suchý anglický humor padesátníka-profesora židovského původu. Emilie je princezna a to doslova, francouzština má pro to krásný výraz: enfant-roi. V praxi to vypadá asi tak, že tatínek než aby se vztekal se svou jedinou dcérenkou, že nechce papat a jít spát, tak se radši zavře do své pracovny a píše své antropologické studie. Maminka se hlavně omlouvá, i za to že nekoupila tu rajskou omáčku, že je to vlastně její chyba, že malá nepapá. Ale ta to vykompenzuje svou zábavností a bystrostí. Koneckonců já se jí ani nedivím, mít takový rodiče taky bych toho využila.Každopádně moji Francouzskou návštěvu si hned zamilovala, na konci spolu i trápili chudák kočičku Mimi a strkali ji do bublin:Na závěr poučení: kočička smrdí, ať si říká kdo chce co chce! A jestli si jí pořídíte do baráku s véééééééélkou zahradou, tak jí vaničku na potřeby nikdy nedávaje dovnitř, jinak se nikdy nenaučí chodit smradit ven. Pušinec lnoucí se až do kuchyně= výsledek anglické výchovy aplikované na zvířátka. Co z té kočky pak bude???